chci víc, chci všechno

Člověk sedící na několika židlích. To jsem já. Vždycky jsem byla. Miluju to, protože přesně to pro mě znamená život. Nebo alespoň život, jaký si pro sebe představuju já.

Chci zažívat barvy. Chci se naučit tolik věcí. Toužím navštívit tolik míst, poznat, jak se žije jinde, poznat ještě víc barevnosti. Chci být dobrá ve všech svých životních rolích. A to všechno chci teď, najednou, nejlíp pravidelně rovnoměrně rozložené v jednom týdnu. Že je to nemožné? Nevěřím. Vždyť se o to snažím celý svůj život!

Čím starší jsem, tím víc se cítím nucená vybírat si. A i přesto, že jsem si vybrala úžasnou práci a každý den si vybírám hodiny, které jí strávím, se někdy cítím přehlcená. Nevěnuju jí až moc? Vybrala jsem si také školu, která s mou prací souvisí, ale dává mi mnohem víc – smysl a radost z poznání. Ale nejsem kvůli ní ve stresu? Vybrala jsem si toho nejlepšího kluka, se kterým bych nejradši trávila každou chvíli, ale nezanedbávám potom své ostatní blízké, rodinu, kamarády? Pečuju o sebe cvičením a občasným během nebo jízdou na kole, ale neměla bych o sebe pečovat i jinak? Větším relaxem, meditacemi, pobytem na čerstvém vzduchu? 

A to je právě to, vybrala jsem si cestu složenou z tolika úžasných kousků, ale někdy mě mrzí, že se jich do té skládačky nevejde víc. Někdy mě to frustruje, trápí. A nedokážu pak vidět všechny ty barvy, které už dávno mám. Všechnu tu radost, kterou v životě každý jeden den prožívám. Protože mám to veliké štěstí, že můžu říct, že žiju úžasný život. Tak proč chci víc?

Kde jsem vůbec vzala tu domněnku, že jde mít víc. Stíhat víc, prožít víc. Když už teď mám pocit, že dělám maximum. Kde se v mé mysli vzal tenhle zkonstruovaný utopický ideál? Jsou to opravdu sociální sítě? Nebo je to normální a cítíme to všichni? Bez ohledu na to, jaká je realita. Nejsme tedy poté zpravidla odsouzeni k pocitu neštěstí?

A tak je možná právě vděčnost něco, o co bych měla ve svém vědomí usilovat. Co bych se měla o to víc snažit osvojovat. Čistá, upřímná vděčnost. Ne ta, která se prezentuje na instagramu. Ta povrchní, cool a oceňovaná. Ale ta hluboká, nesdílná, ta, která je jenom v nás a jenom pro nás. Protože jenom díky ní jsme schopni být ve svém životě opravdu šťastní.