tíha rozhodnutí, risk lásky

Stojím před změnou. Těší mě a děsí zároveň, protože vím, že ovlivní mé teď a tady, zajetou rutinu, mé vztahy. A vím, že ji podniknout nemusím, ale zároveň to nemůžu pustit z hlavy. V cestě totiž stojí mé srdce. Zamilovala jsem se.

Do pejska. Přesně 1. dubna jsme s přítelem v útulku dostali do rukou vodítko krásného černého křížence bullíka. Mé srdce, které před skoro třemi roky utrpělo ztrátou mého největšího psího parťáka, opět zaplnil hřejivý pocit zvířecí blízkosti. Takový pocit, který vám žádná jiná bytost nedokáže dát, ať už vás kdokoli miluje jakkoli. 

Jsem psí člověk a vždycky jsem byla. Vlastně mě překvapuje, že jsem bez pejska vydržela tak dlouho. Ale je pravda, že si člověk rychle zvykne na pocit neomezené svobody. Moct odjet si kdykoli kamkoli. Neřešit. Ačkoliv to pro mě nikdy s pejskem přítěž nebyla. Najednou tu velkou zodpovědnost zvažuji dvakrát tolik, protože to poslední, co chci, je, aby po své spletité minulosti znovu trpěl. Opravdu je na to vhodný čas? Mám práci, mám školu. Ale existují v tomhle ohledu vůbec ideální podmínky? Nepřemýšlím nad tím celým příliš sobecky? Otázky se ve mně hemží jako houby po dešti. A často jedna odpověď vylučuje jinou.

A nejhorší na tom všem je nést to břímě zodpovědnosti rozhodnout se sama. Vzít všechna rizika na sebe. Něco, co jsem vlastně udělala jen málokdy. Nebo mám jen ten pocit? Není vlastně každé naše životní rozhodnutí ve výsledku tak trochu risk?

Volíme si člověka, kterého máme po svém boku, a přitom riskujeme obrovskou bolest z jeho potenciální ztráty. Volíme si svůj profesní směr, a přitom riskujeme, že v něm nebudeme dobří. Volíme si trávit svůj volný čas (a peníze) vzděláním, a přitom nevíme, jestli budeme chtít být v daném oboru do konce života. Volíme si věnovat se konkrétnímu sportu, a přitom netušíme, jak se do nás promítne, až budeme staří. Volíme si říct svůj názor, vystoupit z davu, a přitom nemáme ani páru o tom, zda s ním bude někdo souhlasit, zda je náš výstup oprávněný. Riskujeme, protože to tak cítíme. Děláme to nejlepší, co v danou chvíli umíme. A nevím, jak vy, ale já ničeho nelituju. Přestože jsem se už párkrát ve vztahu spálila. Přestože jsem vystudovala bakaláře a nakonec v tom oboru pracuju jen okrajově. Přestože říkám své názory dost často nahlas. Paradoxně se cítím tím vším spíš obohacená než okradená. 

Tak čeho se bojím?