na cestě k sobě

CO SE TO VE MNĚ DĚJE. Někdy mám pocit, že jsem konečně objevila vnitřní klid a nechávám se vést intuicí, zatímco jindy se nedokážu vymanit z mraku pochyb, úzkosti a tmy. Mám pocit, že nic nestíhám, že mi život protéká mezi prsty. Že nemám žádný čas pro sebe a když už ho mám, tak si ho neumím užít. V hlavě mi běhají další a další úkoly, další a další stres. Jsem dál a dál od sebe. I od druhých.

Pokouším se o zastavení. Zavírám oči. Hluboký nádech. Pomalý výdech. Jak je možné, že lze svět vidět tak moc různě? Jak se ze všeho tolik nehroutit? Ještě nedávno jsem byla přesvědčená o tom, že konečně vím, jak na sebe. Na svou hlavu. Konečně jsem žila v souladu. Stačí ale pár týdnů, pár hektických dní, nepromyšlených souhlasů a sedím zase tady. S tíhou na hrudi a vnitřní mlhou. Co dál?

Přijdu si jako dítě, které přijde po prázdninách zpátky do školy, a opět neví, jak vyřešit úlohu, kterou řešilo už mockrát. A co je nejhorší, ví, že se mu to v minulosti už párkrát vyřešit povedlo. O to větší frustrace přichází. 

Co by se stalo, kdybychom si dokázali říct, co přesně chceme a potřebujeme, v momentě, kdy to chceme a potřebujeme. Jaký by pak byl náš život?

Potřebovala jsem být sama, ale bála jsem se vytvořit si podmínky. Zrušit dohodnuté věci. Vzdálit se. Protože mě pořád tak moc děsí opuštění. V mé hlavě je stále výčet věcí, které nestíhám. Místo abych oslavovala své každodenní úspěchy, skáču na další a další kolonky toho, co kvůli nim muselo jít stranou. A protože vždy musí jít něco stranou, je tedy pokaždé k čemu utíkat. Co dohánět. Teď už to zase konečně vidím.

Cítím, že se ve svém těle teď necítím úplně dobře. Cítím, že nejednám v souladu s ním. Možná se snažím zuby nehty držet vzorců, které mi dřív vyhovovaly, a bojím se tvořit nové. Ale proč? Co je na tom tak děsivého? Není lepší tvořit si svůj život na základě svých aktuálních potřeb než se snažit zkostnatěle tlačit do minulých vzorců? Když vyrosteme z bot, taky se nepranýřujeme za to, že ty staré nedokážeme obout. Prostě si koupíme nové. Přizpůsobíme se své nové realitě. Proč je to ale v jiných oblastech života o tolik těžší? Brání nám v tom ego, zvyk nebo strach?

Mám radost z toho, že jsem to v sobě konečně rozklíčovala. Je o den později, neděle. A já se rozhodla, že dneska budu dělat jenom to, na co mám v danou chvíli náladu. Žádné tlačení, žádné měla bych. Když žijeme v nalajnovaném světě, je o tolik těžší slyšet hlas srdce. Vnímat své vnitřní kontrolky. A tak se možná musíme trochu rozložit, aby nám došlo, co je potřeba změnit, aby nám bylo lépe. Já se potřebuju vrátit k sobě. Znovu. Vím, že to nebude snadné, že mám tendence odbočit z cesty a už se nevrátit zpět, ale pokusím se. Udělám, co bude v mých silách. Protože už chápu, že to za mě nikdo jiný neudělá. Je to jen a jen má zodpovědnost, cítit se dobře. Tak na co ještě čekám?