nepodcenit, ale nevyšilovat

 Zjišťuju, že jsem docela hypochondr. Nemoci mi přináší neklid. Znervózňuje mě, když nevím, co se ve mně děje. Jako bych to mohla někdy 100% vědět, že. Když mé tělo něco trápí, většinou nejdřív panikařím. Nějakou dobu mi trvá smířit se s tím, že holt budu muset trochu pozměnit své plány. Že se opět naruší mnou stále tak chtěná linearita. Třeba jako právě teď. Sedím tu, piju vodu s rozpuštěnou smectou s pomerančovou příchutí, místo abych dělala práci, kterou miluju. Mrzí mě, že lidi připravuju o progres. A zároveň mě děsí myšlenka, jež straší asi každého osvč. Co si neodpracuješ, to nemáš. Mohla bych si dovolit zůstat doma i za situace, kdy bych musela každý měsíc splácet sumu nájmu nebo hypotéky? Jak bych to dělala, když bych měla děti? Nejsem na věci týkající se mého těla až moc přecitlivělá? Ale není právě zdraví ta priorita číslo jedna? Ztrácím se.

A přitom když teď analyzuju své pocity, jsem tak ráda, že jsem svůj fyzický stav neignorovala. Že se snažím hledat řešení a dopřávám svému tělu klid. Ať se člověk snaží, jak chce, žádná cesta není nikdy lineární. Vím to. Tak proč je pro mě přesto tak těžké každou sebemenší odchylku přijmout? Ve výsledku stejně docházím k tomu, že vybrat si sebe je vždycky správná odpověď. Jak se to ale jenom naučit sloučit s realitou dnešního světa? Když někoho něco bolí, vezme si ibalgin. Nejsme zvyklí hledat odpovědi v sobě, chceme rychlá řešení, na hledání bude čas později. Až dosáhneme svých met, dokončíme projekt, dítě bude dost velké nebo počasí konečně přívětivé. Bude pak ale opravdu čas, prostor a chuť se zastavit, nahlédnout do sebe a začít vymetat všechnu tu špínu, která se v nás za život nashromáždila? Neprožité emoce, prášky ututlaná traumata, bolesti těla, se kterými jsme se naučili žít, které jsme přijali za součásti naší identity. Místo toho, abychom se snažili přijít na to, proč nás při dřepu bolí kolena, do něj raději vůbec nechodíme. Čert vem, že právě na spodní polici v obchodě se nachází naše oblíbená potravina. Bojíme se ptát, abychom nedostali nálepku přecitlivělí a když se neptáme vůbec, jsme za nezodpovědné. A co je vůbec nejhorší? Pro jistotu jsme se přestali ptát i sami sebe. Když už se rozhodneme své problémy řešit, obracíme se na okolí, na internet, umělou inteligenci. Hledáme pochopení, napodobujeme vzorce ostatních a přistupujeme k nim jako k precedentům. Když to pomohlo jim, proč by to nepomohlo mně? Jenže já nejsem on, ani ona. A to mě přivádí k otázce, kdyby se nám podařilo napojit se víc na své nitro, poznali bychom, co naše tělo potřebuje? Ví naše tělo, co potřebuje? A co když máme pocit, že chce něco jiného, než o čem je přesvědčená hlava? Doufám, že se mi jednou podaří najít kompromis.