je život fér?

Je život fér?

Otázka, ke které se během svého života vracím znovu a znovu. Jak může být fér to, že jsem se zrovna já narodila zrovna sem. Na tohle překrásné mírumilovné místo. Do téhle úžasné rodiny. Když jiní se poprvé nadechli ve válkou rozbouřené krajině. Poprvé otevřeli oči v náručí matky, která je odmítá. Nebo své oči životem neotevřeli vůbec. Proč zrovna já? Do jaké míry si svůj život sami tvoříme a jak moc je nám předurčen?

Do jisté míry věřím obojímu. Věřím, že štěstí si tvoříme sami. Každý den je příležitost k tomu být šťastný. Život mi to mnohokrát potvrdil. Za své úsilí jsem byla odměněna. Žádný z mých úspěchů mi nespadl do klína, všechny něco stály. Ale zároveň věřím i tomu, že mi dané výzvy byly nějakým stylem předurčeny. Přijímala jsem je vždycky na základě svého vnitřního pocitu, intuice. Věděla jsem, že to zvládnu, ať měl být průběh sebenáročnější. Věřím, že jenom díky tomu naslouchání si jsem dokázala zvolit, kam investovat energii. Můj oblíbený citát, kterým se řídím už od dětství, zní:

Life does not put things in front of you, that you are unable to handle.

Jenže co ten zbytek? Co všechny ty věci, které nemůžeme ovlivnit? Zdraví našich blízkých, rozhodnutí mocnějších, hlas většiny. Samotnou mě to občas frustruje. Má oblíbená klientka, moudrá žena, která vždycky věděla, co říct, se mi často za mou tendenci mít všechno pod kontrolou posmívala. Při každém našem rozhovoru jsme se dostaly právě k tomuhle. Nejistota mě ničí. Jenže život je všechno, jen ne jistý. A tak jsem na tom začala pracovat.

Začala jsem víc přijímat to nekontrolovatelné, co se mi děje, a zároveň se snažím žít nejlíp, jak svedu. Krůček po krůčku jsem začala rozšiřovat své hranice tolerance, přizpůsobivosti. Ačkoli velmi, velmi pomalu. Právě v tom mi pomáhá víra. Věřím, že všechno to, co se mi děje bez mého přičinění, je pro mě to správné. Ať jsou ty chvíle sebetěžší. Jak a kde ale hledat sílu, když se toho děje zkrátka příliš?

Všechno je o rovnováze. Když jsem začala cítit, že se mi všechno rozpadá, utíkala jsem k malým všedním jistotám. Radovala jsem se z každé drobnosti. Ze splnění sebemenšího úkolu, který jsem sama sobě dala. Protože příliš mnoho nejistoty vede k chaosu. A chaos vede jenom k další nejistotě a nakonec také ke ztrátě sebe.

A tak jsem během života došla k tomu, že dokud mám sebe, mám všechno. Dokud jednám na základě svých pocitů a hodnot, žiju šťastný život. Učím se poslouchat sebe za každou cenu. Ať už to má naštvat kohokoli, ať už tím mám kohokoli zklamat. Mé potřeby nikdy nevznikají z tendence někomu ublížit, pouze mi ukazují, kudy se mám vydat. Jakmile bych šla jinudy jenom proto, abych se někomu zavděčila, zrazuju se, žiju ve lži. A tím pádem bych nikdy nemohla být tou ženou, kterou moji nejbližší potřebují, kterou milují.