jak se učím oslavovat své úspěchy

V pátek jsem úspěšně dokončila všechny zkoušky prvního semestru. Nechápu, jak to uteklo. Do školy jsem v září nastupovala s naivním očekáváním, že všechno půjde hladce. Že už spoustu věcí znám z praxe, tak si budu jenom doplňovat další kousky skládačky. Teď se musím usmát, nakonec toho bylo tolik, co jsem neznala. Tolik věcí, které jsem musela ještě pochopit. Čekaly mě výzvy, o kterých jsem nikdy ani koutkem mysli nepřemýšlela. Byla to docela jízda, neříkám nic.

Hodiny plavání, překonávání životního strachu při šplhu na lano, pádová technika, kotouly dopředu i dozadu, stojka do kotoulu. Kliky a shyby. A pak ještě teorie, teorie a teorie. Nikdy bych netipla, že se pustím do podobných výzev dobrovolně. Moje mladší já by bylo tak pyšné. Ta silnější holčička v brýlích by měla radost, věřím, že ano.

Je zajímavé, jak nás život staví do různých situací a je vlastně jen na nás, jak s nimi naložíme. Budeme se na ně dívat jako na výzvy, nebo jako na problémy? Přes počáteční paniku a zoufalství jsem si vybrala výzvy.

Přemýšlím, jak je možné, že na mě mají takový vliv škatulky, do kterých jsem se sama zařadila. Holka, které nejde gymnastika. Holka, která běhá jenom pomalu. Holka, která nikdy nebude mít dokonale pevnou postavu. Holka, kterou snadno ovládne přecitlivělost a vztahovačnost. Holka, která potřebuje někomu něco dokazovat. Holka, která nikdy nebude profesionál ve svém oboru. Přitom jsem už většinu z těch nálepek alespoň jednou v životě vyvrátila. Proč se k nim tedy stále vracím, když vím, že nejsou pravdivé?

Je tak snadné jim věřit. Žít v pocitu, že něčeho nejsem schopná, a tak se o to ani nepokusit, je vlastně tak snadné. Mé praktické zkoušky minulý pátek mi ukázaly opak. Nebyla jsem perfektní, ale vydala jsem ze sebe maximum. Dělala jsem tolik věcí, které bych sama k sobě nepřiřadila. Kterými bych se neonálepkovala. A to mě přivádí k myšlence, jsem si vůbec vědoma aktuální verze sebe?

Jsem holka, která se jako jedna z třiceti dostala na dálkový obor v Brně, který hrozně moc obohatí její kvalifikaci. Jsem holka, která zvládne běžet hodinu a půl vkuse. Jsem holka, která dokáže každý pátek ve 4:30 nasednout do auta a jet 3 hodiny směr Brno, a pak dávat celý den pozor na přednáškách. Jsem holka, která za celé bakalářské studium neopakovala jedinou zkoušku. Jsem holka, která umí uznat svou chybu a omluvit se. Jsem holka, která začala trénovat lidi od nuly a vybudovala si stabilní spokojenou klientelu. Jsem holka, která se vydala sama na pár dní do Edinburghu, protože to byl její sen. Jsem holka, která udělala první krok a téměř rok žije v úžasném vztahu.

Tohle jsem já. Proč si naše představy o nás tak často vytváříme ze strachů a selhání? Přitom jsme toho ve svých životech už tolik zvládli. Už vím, že si právě tohle budu připomínat mnohem častěji.