život je dar

 Zima mi dává zabrat. Sedím už podruhé nemocná doma a hlavou mi víří myšlenky – jako vždycky, když jsem nucena zastavit. Přemýšlím nad dospělostí. Nevěřím, že mi letos bude 25, když mám pocit, že mi 15 bylo jen pár let zpátky. Reflektuju a vzpomínám. Hodně se sama sebe ptám. Žiju podle svých představ? Žiju tak, jak by si mé patnáctileté já přálo, abych žila? 

Vždycky jsem snila ve velkém. Už odmala jsem trávila čas organizováním svého života. Tolik koníčků a mimoškolních aktivit. Spousta přátel. Mé dny byly nabité. Pořád se něco dělo a já prožívala všechno tak moc. Nevěděla jsem nic o nastavení vlastních hranic, a hlavně co se vztahů týká, ani o tom, jak být plně autentická. Jakoby můj život byl jedna velká reklama na mě. A já to milovala.

Teď sedím tady. U nás doma v obýváku, dívám se na pomalu usychající vánoční stromek a jak okny proudí sluneční paprsky. Po dobu vysoké školy jsem se hodně stáhla do sebe. Naučila jsem se trávit čas o samotě, být šťastná o samotě. Jednu chvíli mi bylo i lépe samotné. Začala jsem poznávat, kdo opravdu jsem. Postupem času jsem z hlavy vymetla spoustu stínů, které se tam za můj život nashromáždily. Našla jsem vnitřní klid. Začala jsem si všímat, co si uvnitř sebe opravdu přeju. Naučila jsem se být vybíravá. Ze středoškolských přátel zůstalo jen pár nejbližších, opravdových, ke kterým se postupně přidali noví lidé, neméně úžasní. Pomalu, ale jistě se mi změnily priority. Už nemám potřebu dlouho ponocovat, popíjet ani říkat ano na věci, které dělat nechci. Mnohem víc si vážím sebe i svého času – vím, že právě za to by na mě byla má patnáctiletá já opravdu pyšná. Rok 2025 byl rokem kariéry. Zkusila jsem si práci provozní, zároveň s prací recepční, trenérky, uklízečky a jazykové korektorky. Popravdě ještě teď cítím únavu jen při pomyšlení na to, jaké dny někdy byly. Trochu jsem zapomněla, jak chutná život. Dokud mě neprobudil L. Znovu jsem cítila, jaké to je, když nechceme, aby dny končily. Tu sladkou nevinnost, spontánnost a hravost. Společně jsme se smáli i plakali (já plakala). Najednou  to celé životní rozhodnutí prodat rodinný podnik nebylo tak tíživé, právě naopak. Přinášelo naději. Naději, že začnu zase víc žít, my všichni.

A pak přišla škola. Protože bych to samozřejmě nebyla já, kdybych si nevymyslela něco speciálního. Po dvou letech od skončení bakaláře jsem se vrátila do Brna. Dálkově. A je to skvělý! Ale náročný. Další z důvodů, proč tu teď sedím a píšu, tak trochu utíkám před učením na zítřejší zkoušky, haha. Ale ne, škola mi vyplnila prázdné místo po povinnostech a žalu týkajících se firmy, takže jsem za ni moc vděčná. Navíc svůj obor miluju a nové znalosti hned aplikuju ve své trenérské praxi.

Každopádně – ráda bych vrátila do mého života lesk. Chci mít zase radost z každé maličkosti, chci opět pevně věřit tomu, že život je přesně takový, jaký si ho vytvoříme. Chci zase vidět ve většině situacích pohár poloplný, nikoliv poloprázdný. Chci zase vibrovat energií a světlem. Chci se znovu cítit naživu. A nechápejte mě špatně, já mám úžasný život. Život, který jsem si vytvořila, vybrala. Ale asi to známe všichni, nikdy nemůžeme mít všechno. A tak po tom roce zaměřeném na práci, díky kterému jsem udělala velký posun, chci prostě jenom prožívat radost. Dělat hlouposti, smát se sobě i druhým, obdivovat maličkosti a žít. Protože život je dar a je jen na mě, jak s ním naložím.