(skutečná) cesta k sobě

Control freak. To jsem já.

V minulém článku jsem psala o tom, jak se mi během posledních let povedlo vymést spoustu stínů, nebo si je alespoň zvědomit, popsat je. Vlastnost, která se mě drží už od dětství, je tendence mít všechno pod kontrolou. Nikdy bych neřekla, že právě to bude hlavní spouštěč většiny mých výzev. Třeba zrovna teď, když jsem musela zrušit své dnešní zkoušky z důvodu nemoci. Neumím se uvolnit, přijmout to. V hlavě neustále přemýšlím nad možným řešením, nad tím, co jsem mohla udělat jinak. Nechávám se unášet vlnami emocí na místa, kde nechci být. Kde je mi ještě hůř. 

Přála bych si umět neřešit. Přijmout, co přítomnost nabízí, a hledat na tom to dobré. Co dobrého bych mohla najít na mé aktuální situaci? Mám klid na učení, které můžu prokládat čtením oblíbené knížky. Můžu se podívat na filmy, které mám dlouho uložené v My Listu na Netflixu. Můžu tvořit album, to, co mi leží od konce roku rozdělané na stole. Můžu psát. Můžu spát. Můžu si něco upéct. Můžu poslouchat podcast a jen tak ležet se zavřenými víčky. Můžu hledat krásu na té nejjednodušší formě bytí. A můžu být vděčná za to, že můžu. Najednou ta situace vůbec nevypadá tak špatně, ne?

Ráda bych konečně zvládla přepnout v hlavě pozornost z toho, co nemůžu, na to, co můžu. V běžném dni si jen těžko hledám čas na tyhle hezké věci, tak proč si prostě neužít to, že je můžu dělat teď. A ano, sice je spousta věcí, které miluju a teď dělat nejdou, ale o to víc se na ně můžu těšit. Navíc, kdy je lepší příležitost pro přehodnocení toho, jak trávím běžně čas, než právě při nemoci?

A tak zastavuju ten příval negativních myšlenek, frustraci i všelijaké plány, jak nejrychleji nemoc ukončit. Je na čase nechat se unášet.

O dva dny později tu znovu sedím a cítím se mnohem lépe. Hlava se zklidnila, svůj stav jsem přijala a snažím se dělat maximum pro to, abych příští týden zkoušky zvládla – a zároveň si užívám pauzy s knížkou, filmem nebo při povídání s rodiči. Takže, výzva splněna?

Nemoc je skvělý učitel. Učím se přijímat realitu, opravdu odpočívat a poslouchat, co si mé tělo opravdu žádá. Roste ve mně vděk a pokora. Ke konci marodění většinou cítím, jako bych se vnitřně znovu postavila na startovní čáru. Teď už to budu dělat lépe, ten život. A chvíli se mi to opravdu daří. Vnímám své pocity, nechávám se vést tělesnými signály a večer usínám s vděkem, že jsem zdravá. Že zase můžu dělat svou práci a všechny aktivity, které mám tak ráda. pohádka.

Jenže s postupem ubíhajících dní začnu zapomínat. Najednou je mi pouhá radost z pohybu málo, opět se soustředím na výkon, což občas znamená jít přes mrtvoly. Běžet hodinu a půl v mrazu, jít cvičit i v okamžiku, kdy bych šla raději spát, jíst, když nemám tak úplně hlad. Ne že bych nutně chtěla někomu něco dokazovat, ale mám takovou radost, že zase můžu dodržovat svůj režim. Můj vnitřní kritik je zase spokojený, což mě nějakým zvráceným způsobem uklidňuje. Control freak. A přesto, že mám někdy pohnutky zpomalit, když cítím, že to tělo žádá, dělám to vlastně tak trochu nerada. Vždyť konečně můžu, tak proč brzdit progres! To stejné platí u akcí s kamarády a rodinou. Nejradši bych viděla všechny a byla všude. A tak ve výsledku pobíhám z místa na místo, jako by má přátelství měla dobu expirace. Mám naprogramované, že tohle je norma. Když to vidím takhle černé na bílém, je mi z toho smutno. Protože ač bych ráda napsala, že to dramatizuju, není to tak. Své dny žiju s dobrým pocitem, jak moc jednám v souladu s vlastním tělem, ale ve výsledku jsem od sebe možná ještě odpojenější než dřív. Výkon, výkon, výkon.

Psaní mi pomáhá rozpoznat, co je potřeba změnit. Dívám se díky němu na svůj život očima vypravěče, okem kamery. A tak vnímám, co teď opravdu potřebuju – vstoupit do svého každodenního světa poklidně a častovat se otázkou, jak se momentálně cítím. Už vím, že zvládnu následovat režim, odškrtávat splněné úkoly a plnit své cíle. Vím, že mám pevnou vůli a vybudovanou disciplínu. Proto chci opustit od přísnosti. Od přesných zadání, odškrtávací preciznosti. Chci přizpůsobivost, laskavost a jemnost. Chci se poslouchat pořád, ne jen ve chvílích, kdy mě musí mé tělo stavět. A ač všechna tahle slova a myšlenky pramení z fyzických projevů, cítím také velký vnitřní přesah. 

Chci, aby mi mé tělo mohlo důvěřovat. Protože toho po něm tolik žádám.

Jsem tak ráda za návrat do blogového světa. Jako bych byla o krok blíž k ženě, kterou se tolik toužím stát. Láskyplné, energické, trpělivé a klidné. Je zázrak, co s člověkem udělá psaní. Děkuju za to.