síla odpuštění

Nejspíš to někde v sobě máme všichni. Starou křivdu od blízkého člověka, o které může, ale také vůbec nemusí vědět. Chodíme s ní životem a časem si přestaneme uvědomovat její tíhu. Jen další zátěž v hromadě kamení uvnitř nás. Už ani nevíme, jaké je to necítit ji. Přijmeme ji za neměnnou pravdu.

Vlastně nevím, co přesně se stalo, ale díky návratu k blogu a pročítání klidně i deset let starých textů, se ve mně něco otevřelo. Touha, zvědavost, odpuštění. Už nechci, abychom vedle sebe jen existovali. Už nechci žít v přesvědčení, že ho k životu nepotřebuju. Že jsem ho přerostla. Je to mé ego, co konečně v tichosti dovolilo otevřít starou ránu? Nevím, ale cítím se lehčí. Cítím, jak mi tu studenou, dlouho neosvětlenou část mé duše konečně prohřálo teplo. Cítím lásku. Cítím úlevu. Hořkost zmizela a já jako bych našla další skládačku mě samotné. Protože on je mou součástí. A já zase jeho. Ztratili jsme tolik času.

Dnešní den byl speciální. Po dlouhé době jsem u rodinného oběda seděla opravdu já. Ne mé role. Bez potřeby utíkat, bez potřeby vědět všechno nejlíp. Prostě jenom být. Byl to experiment. A já se cítila skvěle. Zažívala jsem tak krásný pocit přijetí. Věděla jsem, že nic není důležitější než teď a tady. S nimi. Společně.

Teď se dívám zpátky a ptám se, proč jsem byla pořád v takové křeči? Proč jsem tu masku nedokázala odhodit dřív? Proč je tak těžké cítit lásku, i když je přímo před námi? Jak kdyby všechny mé pocity procitly nebo jsem se konečně naučila prožívat je. Naplno, beze studu, bez soudu. Odpustila jsem si a odpustila jsem. Existuje na světě něco krásnějšího?