najít směr, který tě baví žít

Ležím v posteli, sleduju Sex ve městě a nemyslím vůbec na nic. Kdy naposledy jsem zažila něco takového? Ticho, příjemno, sladký, sladký klid. Včera se mi podařilo splnit poslední 3 teoretické zkoušky, všechny na A. Známky nejsou věc, které bych ve svém životě někdy nějak zvlášť řešila, ale zrovna tyhle mi udělaly velkou radost. Jako by byly dalším potvrzovacím znamením, že jsem tu správně. Opravdu jsem našla směr, který mě baví žít.

Spoustu let jsem cítila zmatení. Nebyla jsem si jistá, jestli se vlastně tak docela znám. U životních voleb jsem se nechávala vést intuicí, ale vlastně si nikdy nebyla úplně jistá, kam mě vedou. Občas jsem pochybovala, jestli je to vůbec intuice, nebo pouze nedostatečné zamyšlení. Třeba kdybych nad tím dumala déle, vybrala bych jinak. Podmínky pro klasickou myšlenkovou spirálu značka ideál.

Vlastně si to ani nedovedu představit jinak. Mít už odmala daný konkrétní směr a cíl, za kterým se potom celé roky dětství a mladého života hnát. A to jsem typ člověka, který miluje specifické cíle a mety. Ale hledání životního směru je asi jiná liga. 

Dodnes si pamatuju seznámení s jednou mladou ženou, kterou jsem potkala před pár lety ve výlukovém autobuse po cestě z Brna. Už od chvíle, co se posadila na sedadlo ve mě, jsme nezavřely pusu. Vyprávěla mi svůj příběh o práci psycholožky, kterou si dlouho toužila doplnit o psychoterapeutický výcvik. Jenže se stal život, vdala se, narodily se děti a ze snu se stala pouze milá platonická vzpomínka. Po několika letech dostala možnost si svůj sen splnit. Nadšeně souhlasila. V době našeho setkání jela zrovna z kurzu. I přes jistě náročnou logistiku jejího života z ní čišela radost a vděk. Užasle jsem jejímu vyprávění naslouchala a přemýšlela, jestli i já mám něco takového. Dávný sen, který bych tak moc toužila proměnit v realitu. Na nic tak silného jsem nepřišla. Svěřila jsem se jí se svými myšlenkami, strachem, že možná nikdy nenajdu nic tak úplně mého. Nic, v čem bych se cítila opravdu výjimečná. Ta žena se ke mně otočila a s trochou smutku v hlase mi řekla toto. 

Právě prožíváš to nejkrásnější období v životě. Ať se vydáš kamkoli a zkusíš cokoliv, nic ti nebrání vrátit se o krok zpátky a vydat se jinudy. Máš tolik možností.

Její slova byla jako pohlazení. Je v pořádku nevědět. Od té doby jsem si je nosila v sobě a nosím je v sobě dodnes. Když stojím na rozcestí a bojím se vykročit, vzpomenu si na ně. Svůj směr nikdy nenajdu, pokud zůstanu stát na místě. A tak také díky té ženě vykračuju s lehkostí v srdci. Vždycky se můžu vrátit zpátky a začít znovu.