mír s vnitřním kritikem

Ztišila jsem ho, ty jeho věčné připomínky, že bych měla být lepší. Rýpavé poznámky, že nestačím. Že bych měla zvládat ještě tohle všechno. Bylo těžké ho dopadnout. Schovával se ve stínech vděčnosti. 

Jsem tak vděčná za všechny možnosti, které mi život přináší! Tak proč je nevyužíváš? Proč jimi plýtváš? 

Ty poslední kyselé otázky byly jeho. A pak, když jsem ho poslechla a snažila se vytěžit ze života víc, mi házel pod nohy pochybnosti a strach. Proč se o něco vůbec snažíš?

Nikdy bych neřekla, že mír se svým vnitřním kritikem najdu právě z pozice vnitřního klidu. Tolik let jsem se snažila dokázat mu, že se mýlí. Dřela jsem jako kůň, ale nikdy to nestačilo. Vždycky bylo co zlepšit. Vždycky jsem se mohla zachovat ještě lépe. Nevědomky jsem se pouštěla do závodu bez cíle. Zatímco se trať stále prodlužovala, přidávaly se další a další disciplíny. Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsem se poprvé rozeběhla. Nebo kdy se změnil on sám. Kdy přestal být mým objektivním fanouškem a stal se z něj zakomplexovaný zmetek, kterému je všechno málo.

Najednou ho neslyším. Ne že by uvnitř nebyl, ale jako by najednou neměl potřebu řídit celý můj život. Ozve se, když je nutná sebereflexe, ale jinak mi konečně věří. Vidí mě. Vidí, jak strašně se snažím. že by se mi konečně podařilo být si opravdovou oporou? Konečně to chápeš. Já sama se vidím. Je tohle skutečná sebeláska? Chtít po sobě přesně tolik, kolik jsem v ten daný moment schopna zvládnout. Dělat maximum pro své sny a cíle způsobem, který je pro mé tělo, mysl i duši bezpečný. Bezpečí, to je to, co v sobě teď cítím. Je to krásný pocit.