jak jsem se rozhodla neběžet půlmaraton

Posledních pět dní jsem špatně spala. V noci mě vždycky probudil zvláštní pocit, tíha na hrudi, tlukot srdce. Lehčí úzkosti? Nevím. Až včera v noci jsem si během další půlnoční převalovací pauzy uvědomila, co mě tíží. Strach.

15. 3. se měl konat můj první půlmaraton, na který jsem se přihlásila v září. Uběhnout 21 kilometrů je mým velkým snem už spoustu let. V září jako by konečně nastala správná doba vytyčit si konkrétní datum. Předplatila jsem si běžeckou aplikaci, přihlásila se na závod, přizpůsobila svůj silový trénink a několik týdnů všechno šlo jako po másle. Měla jsem takovou radost. A pak přišla nemoc, která mě od běhu na 3 týdny odstřihla. Po nemoci jsem se vracela pomalu, opatrně. Ale co se nestalo, když už jsem se v běžeckých teniskách znovu začala cítit dobře, onemocněla jsem znovu. Posuny zkoušek, stres ze školy, minusové teploty venku... Podivné tušení uvnitř, že tudy cesta nevede. Další běhání v mrazu mě děsilo. Jako bych slyšela své tělo křičet, už nechtělo. Pomalu ale jistě mě v hlavě začalo tlačit blížící se datum. Věděla jsem, že nemám naběháno. A rvát něco na sílu jenom proto, abych si odškrtla políčko, mi nedává smysl. Chci si to užít. Cestu i cíl.

A tak jsem se v noci rozhodla, že si dám od běhu na nějakou dobu pauzu. Nechci vybíhat s pocitem, že něco musím. Udržet vzdálenost, tempo nebo styl. Běhání pro mě znamená absolutní osobní svobodu. Bez potřeby něco někomu dokazovat. Chci si zkrátka zase jenom užívat to, že můžu. Chci se naučit si to zase užívat. Zrovna u běhání pro mě bylo tak jednoduché spadnout do světa čísel. Porovnávat se. Mé výkony mi přestaly dělat radost, protože jsem to přeci mohla zvládnout líp. Je to zvláštní, asi si musím touhle fází projít ve všem, co dělám. U cvičení jsem na tom byla jednu dobu stejně – koukala jsem víc na ostatní, než na vlastní progress. Pak jsem ale zase začala cvičit čistě podle toho, jak to baví mě, a to můj vztah k posilovně zachránilo. Teď už to zase miluju – čistě a po svém. Mám takový pocit, že u běhu to bude to stejné. Chci si k němu najít cestu přirozeně. Chci jít běhat, protože na to mám chuť. A chci běhat tak rychle a tak daleko, jak se mi zrovna zlíbí.

Půlmaraton se tedy odsouvá. Přiznat si to bylo těžké. Jako první jsem cítila pocit selhání. Po další dávce přemýšlení se mé pocity změnily. Najednou se na to dívám jako na důkaz respektu svého těla. Poslechla jsem se. Dokázala jsem svému tělu, že mi může důvěřovat. Že jsme za jedno. Něco ve mně se tím zlomilo. Otevřela se brána k hlubšímu pocitu uspokojení – spokojení se se sebou. <3