hledání vztahu s materialismem

Co opravdu chci? Nový rok, nové cíle. Ne pro mě, ne letos. První rok za opravdu hodně dlouhou dobu, kdy si netvořím seznamy nových vizí a zkrátka jenom pokračuju v tom, co jsem dělala doposud. Zároveň konečně nepotřebuju nic od základu měnit. Cítím, že kráčím po správné cestě. Přijímám se přesně tak, jak se ráno vidím v zrcadle. Obklopuju se lidmi, které miluju nejvíc na světě. Každé ráno se těším do práce. Vypadá právě takhle spokojenost? Je nepotřeba tvořit si dlouhé seznamy cílů jejím potvrzením? Ať je to, jak je to, jsem za tenhle stav moc vděčná. 

Mé vysněné životní mety ke mně přichází postupně. Sny jsou jako víno. Nechávám je v sobě dozrávat, a potom jenom vybírám, na co mám zrovna chuť. Jakou z výzev jsem připravena otevřít a vyložit na stůl. Z dřívějška totiž vím, že otevřít jich moc najednou ztrácí smysl. I přes počáteční motivaci jejich chuť postupem času hořkne. Málokdy jsem schopna vypít každý z nich až do dna. Alespoň tuhle věc jsem snad při své cestě životem pochopila.

Jedním z mých cílů, který ve mně uzrával pěknou řádku let, je koupě auta. Ačkoliv se to příčí mým ekologickým i jiným přesvědčením... Auto pro mě přesto znamená svobodu, samostatnost a zodpovědnost. Jako kdyby mi mohlo vlastnictví auta potvrdit, že jsem schopná být dospělá. Jak dětinské, že?

Nevím, kde se ve mně ta touha vzala. Asi je ta potřeba normální, chceme to, co mají všichni ostatní. Mainstream je příjemný, nechceme vyčnívat. A zároveň je nezávislost, kterou nám náš malý domeček na kolečkách dává, tak komfortní. A tak teď víc než kdy dřív přemýšlím, proč mi tolik záleží na tom, jaké auto to bude. Už mi nestačí jenom jeho základní funkce, naplnění všeho, co jsem psala výš. Cítím potřebu výjimečnosti. Jako by mi měl výběr auta pomoct získat uznání. Nejvíc mě na tom všem zaráží, že toužím po uznání od lidí, které ve svém životě ve většině vlastně ani nechci. Kdo by se chtěl přátelit s někým, kdo hodnotí člověka podle věcí, které vlastní? Celé je to tak bizarní. Tak proč ta myšlenka uvnitř mě nemizí?

Jsou právě tohle ta ,,společenská očekávání"? Touhy, které nosíme v sobě, ale když se nad nimi trochu víc zamyslíme, vlastně nevíme, proč. Nutí mě to přemýšlet nad svým vztahem k materialismu. Vždycky jsem se snažila hledat míru, balanc. Kupovat si to, díky čemu se cítím dobře. Například věci na sport. Díky oblečení, ve kterém se sama sobě líbím, se těším do fitka o něco víc. Hezké nádobí mi zpříjemňuje zážitek kávového rituálu nebo pomalé snídaně. Kvalitní elektronika mi usnadňuje práci a dovoluje mi se vzdělávat i odpočívat. Hezké věci nejsou špatně. Krásno okolo nás jenom posiluje hezký hřejivý pocit uvnitř. Pokud ale naše duše strádá nedostatkem pozornosti a lásky, věci ji nikdy nezahřejí. Z krásna se stane jenom pomíjivé pozlátko. 

Co tedy opravdu nechci? Nechci pohlížet na své věci jako na měřítka mé vlastní hodnoty. Nechci podlehnout přesvědčení, že víc rovná se šťastnější. A už vůbec nechci zapomenout na to, že schopnost vnímat krásno vzniká jen a pouze uvnitř nás. Pokud člověk přestane hledat světlo a radost v sobě samém, žádná věc mu hledání neusnadní.

A tak konečně cítím, že se mi podařilo odhalit, co je můj vlastní sen a co jenom pouhá potřeba zapadnout.